Boloňský proces
Vytváření Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání
U příležitosti 700 let pařížské Sorbonny podepsali ministři Francie, Německa, Itálie a Spojeného království zodpovědní za vysoké školství v květnu 1998 v Paříži Společnou deklaraci o harmonizaci výstavby Evropského systému vysokého školství, tzv. Sorbonnskou deklaraci. Ministři školství čtyř významných evropských zemí -- jejichž vysokoškolské systémy se výrazně lišily, se dokázali shodnout na zcela konkrétních zásadách a cílech, které výrazně změní jejich vysokoškolské systémy.
Přihlásili se k vytvoření otevřeného prostoru vysokého školství v Evropě, jehož systém bude založen na strukturovaných programech, přičemž Deklarace zdůrazňuje závažnost prvého cyklu studia, jako nezbytného pro celé zamýšlené schéma: "Mezinárodní uznávání titulů prvního cyklu jako přiměřené úrovně kvalifikace je důležité pro úspěch tohoto záměru, jimž chceme naše vysokoškolské soustavy zpřístupnit pro všechny". Deklarace zároveň podchytila i další důležitou výzvu, kterou před vysoké školy postavil dynamický rozvoj společnosti - vytvořit takovou instituci, která dokáže odpovědět na požadavky a potřeby celoživotního vzdělávání, které se pro stále více lidí stává nutností. Za klíčovou považuje Deklarace mobilitu vysokoškolských studentů a učitelů a zároveň ji pokládá za nezbytnou součást skutečné evropské integrace. Proto se ministři Francie, Anglie, Německa a Itálie přihlásili k odvážné vizi - umožnit každému vysokoškolskému studentovi strávit alespoň jeden semestr studia na některé zahraniční vysoké škole, s tím, že domácí instituce mu jej uzná jako součást jeho studijního programu. Česká republika se spolu s Belgií (vlámskou komunitou), Bulharskem, Dánskem, Rumunskem a Švýcarskem k této deklaraci připojila.
Sorbonnská deklarace vyvolala velký ohlas. V červnu 1999 se sešlo 31 ministrů zodpovědných za vysoké školství z 29 evropských zemí v Boloni, kde podepsali deklaraci o vytvoření Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání do roku 2010, tzv. Boloňskou deklaraci. Přijali tak program, který se stal akčním plánem rozvoje vysokého školství v Evropě do roku 2010. Evropským zemím se otevřela možnost využít jedinečnosti svých vzdělávacích systémů a vytvořit z nich systém evropský. Hlavními rysy nového systému bude přijetí tří srozumitelných a srovnatelných stupňů vysokoškolského vzdělávání -bakalářského, magisterského a doktorského; systém jehož prvý cyklus (bakalářský) nebude trvat méně než 3 roky a povede k vysokoškolskému diplomu; vypracování systému kreditů jako vhodného prostředku podpory všestranné studentské mobility, a prostupného i do jiných systémů než vysokoškolského, např. do oblasti celoživotního vzdělávání; podpora evropské spolupráce v udržování kvality vysokoškolského vzdělávání (vypracování srovnatelných kritérií a metodologie) a podpora evropské spolupráce v oblasti zpracování obsahu vzdělávání. Takovýto evropský systém pak bude vyhovovat tradicím a potřebám Evropy, bude přitažlivější pro studenty a posílí nejen atraktivitu a konkurenceschopnost jejího vzdělávacího systému, ale i konkurenceschopnost absolventů evropských vysokých škol na trhu práce - národním, evropském i globálním. Ministři rozhodli, že tento proces, který se stal největší reformou v evropském měřítku od 70. let minulého století, potřebuje neustálou podporu a přizpůsobení reálnému vývoji. Proto se budou scházet každé dva roky v některé signatářské zemi.
Třetím důležitým mezníkem procesu budování společného Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání se tak stal v květnu 2001 Pražský summit. Pražské setkání vytvořilo platformu pro diskusi mezi vysokými školami, studenty a ministry, protože úspěch všech reforem v rámci Boloňského procesu je závislý na aktivní účasti vysokých škol, včetně studentů. V tzv. Pražském komuniké ministrů "Na cestě k Evropskému prostoru vysokoškolského vzdělávání" byly pro období 2001-2003 stanoveny prioritami - zajišťování kvality (nutnost těsné evropské spolupráce a vzájemné důvěry jak v národní systémy zajišťování kvality - případně akreditací, tak při jejich akceptování na mezinárodní úrovni. Vyzvali proto k vytvoření společné referenční platformy, kde by mohly být šířeny příklady dobré praxe, diskutovány zkušenosti a vyměňovány názory), spolupráce týkající se uznávání dokladů a využívání kreditů (ECTS), celoživotní přístup ke vzdělávání a prostupnost systému, jak na národní, tak na evropské úrovni. Ministři potvrdili, že vytváření Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání je podmínkou pro to, aby se zvýšila atraktivita a konkurenceschopnost evropských vysokých škol. Podpořili zároveň myšlenku, že vysokoškolské vzdělávání je a i v budoucnosti zůstane veřejnou odpovědností. Zároveň vyzvali k otevření diskuse, jaký je a s novými reformami bude, sociální rozměr Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání se zvláštním zřetelem k překážkám bránícím mobilitě a rozšiřování Boloňského procesu. Důležitým mezníkem bylo i to, že Pražský summit uznal nezastupitelnou roli studentů, jejich aktivní zapojení do procesu. Ministři potvrdili, že by se studenti měli podílet na tvorbě organizace a obsahu studia a ovlivňovat je.
Krokem směrem od diskusí a záměrů ke konkrétní implementaci principů celého Procesu se stala konference ministrů v Berlíně, která zasedala ve dnech 18.-19. září 2003. V tzv. Berlínském komuniké ministři sice zdůraznili, že pro Boloňský proces jsou nezbytné všechny principy a cíle, nicméně jasně zdůraznili, které tři pokládají za prioritní v letech 2003-2005. Jsou to priority, které tvoří základní kameny celé reformy a které byly zdůrazněny již v Praze - zabezpečení kvality, zavedení prvých dvou stupňů studia místo tradičních „dlouhých programů“ a snazší uznávání vzdělávání (celého i jeho částí) včetně ratifikace Lisabonské úmluvy o uznávání. Od roku 2005 každý absolvent obdrží automaticky a bezplatně Dodatek k diplomu vydaný v cizím jazyce. Ministři dále slíbili, že budou odstraňovat překážky, legislativní i jiné, aby bylo možné realizovat společné programy, tzv. "joint degrees", aby bylo zajištěno jejich plné uznávání a ze specifického charakteru těchto programů mohli všichni zúčastnění - studenti, vysoké školy a v konečné fázi i zaměstnavatelé vytěžit maximum. Dochází k posunu od politického rozhodnutí ministrů z Boloně, přes výzvu ministrů, aby se vysoké školy aktivně připojily, z Prahy k jednoznačnému konsensu v Berlíně - vysoké školy chtějí aktivně naplňovat a ovlivňovat vývoj Boloňského procesu. Bylo jednoznačně podtrženo propojení vědy a výzkumu. Dále byly dva cykly studia rozšířeny na tři cykly - 3. cyklem jsou doktorská studia. Na evropské úrovni vyzvali ministři k: Provedení "inventury" ve třech výše zmíněných prioritách a zpracování závěrečné zprávy pro konferenci ministrů v roce 2005. Dále k vytvoření kritérií a metodologií, na kterých se evropské země mohou shodnout v oblasti zabezpečení kvality, a k vytvoření evropského rámce kvalifikací - zastřešujícího, který umožní jednotnou metodologii pro popis národních kvalifikací na celoevropské úrovni. V Berlíně došlo k rozšíření o 7 nových zemí: Albánii, Andoru, Bosnu a Hercegovinu, FYROM, Rusko, Srbsko a Černou Horu a Svatý Stolec.
Pátá konference ministrů se sešla 19.-20. května 2005 v norském Bergenu. Do procesu byly přijaty nově Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Moldávie, Ukrajina. Celkem je tedy v Boloňském procesu zapojeno 45 zemí ze 48 signatářských zemí Evropské kulturní dohody. Ministři nerozšířili Boloňský proces o žádnou novou oblast, byl dále prohlouben trend, který započal v Berlíně 2003 – důraz na implementaci. Nad rámec 3 priorit z Berlína byl kladen důraz na sociální dimenzi procesu, na vztah mezi Evropou (Evropským prostorem vysokoškolského vzdělávání) a ostatním světem (tzv. "externí rozměr Boloňského procesu"). Větší pozornost byla věnována aspektům spojeným s celoživotním vzděláváním, včetně uznávání předchozího vzdělání (i toho získaného mimo VŠ, a to i neformálního) pro účely dalšího studia. Komuniké dále zdůraznilo nutnost propojení vědy a výzkumu se vzděláváním a na 3., doktorský, cyklus studia. Ministři přijali 2 dokumenty na celoevropské úrovni:
- Rámec kvalifikací pro Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání (Overarching framework of qualifications for EHEA), který zahrnuje 3 cykly (včetně propojení s „kratším“ terciárním cyklem - v Komuniké uvedeno: "within national contexts, the possibility of intermediate qualifications"), obecné deskriptory pro každý cyklus založené na výstupech ze vzdělávání ("learning outcomes"), kompetencích a studijní zátěži vyjádřené v ECTS kreditech pro 1. a 2. cyklus, pro 3. cyklus ve standardních rocích studia.
- Soubor standardů, postupů a hlavních směrů v oblasti zabezpečení kvality a přijali též princip Evropského registru agentur pro zabezpečení kvality. V Komuniké ministři „přivítali princip Evropského registru kvality pro národní agentury zabývající se zabezpečením kvality, založený na národním "peer review" (nic více a nic méně) a požádali ENQA ve spolupráci s EUA, EURASHE a ESIB dále vyvinout praktickou implementaci“.
Oba přijaté dokumenty spolu s Lisabonskou úmluvou tak na evropské úrovni vymezují základní charakteristiky Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání v roce 2010, ale i v dalších letech.
Poslední konference ministrů se sešla ve dnech 17.-18. května 2007 v Londýně. 46. státem Boloňského procesu se stala Černá Hora. Konference se dále účastnily delegace Evropské komise Rady Evropy, UNESCA, Evropské asociace univerzit (EUA), Evropské sítě agentur zabezpečujících kvalitu (ENQA), Evropské asociace škol vyššího studia (EURASHE), evropských svazů studentů (ESIB), svazu evropských zaměstnavatelů (UNICE/ Business Europe) a asociace evropských odborů (Education International). Zpráva, kterou si nechali ministři připravit (tzv. Inventura) prokázala, že evropské země dosáhly za 8 let společné snahy významného pokroku ve vytváření společného Evropského prostoru vysokého školství. Nicméně zpráva i další analýzy zpracované představiteli vysokých škol a studentů (Trendy V a Bologna očima studentů) ukázaly, že je stále před všemi evropskými zeměmi řada úkolů nezbytných pro úspěšnou implementaci cílů Boloňského procesu. Např. v otázkách sociální spravedlivosti, v oblasti prostupnosti systémů, uznávání předchozího vzdělávání, a to formálního, neformálního i informálního, ustavení transparentních národních rámců kvalifikací, které by rozpracovaly jak rámec kvalifikací pro Evropský prostor vysokého školství, tak v současné době na půdě Evropské unie diskutovaný rámec kvalifikací pro celoživotní vzdělávání apod. Hlavní evropské reformy se soustředí i nadále na 3-stupňové studium, zabezpečení kvality a uznávání kvalifikací a částí studia. Zřízení Evropského registru pro agentury zabezpečující kvalitu ve vysokoškolském vzdělávání, kterému ministři v Londýně dali zelenou, je pokládáno za logické pokračování v implementaci Souboru standardů, postupů a hlavních směrů v oblasti zabezpečení kvality, který přijali před dvěma lety v Bergenu. Prioritami zůstává mobilita, kdy jednotlivé státy předloží v roce 2009 zprávu o tom, co bylo podniknuto proto, aby byly odstraněny překážky, a sociální rozměr procesu. I v této oblasti budou jednotlivé země předkládat zprávu o svých národních strategiích a akčních plánech, aby byly odstraněny nerovnosti v přístupu ke studiu i během studia, kdy studenti musí být schopni ukončit studium, aniž by byli znevýhodněni svojí sociální a ekonomickou situací. O poskytnutí adekvátních dat zejména o mobilitě a sociálním rozměru Boloňského procesu byla požádána Evropská komise, resp. EUROSTAT ve spolupráci s projektem EUROSTUDENT.
Komisař Figel i další řečníci ale upozornili, že reformy vysokého školství musí jít dále, zásadní je modernizace systémů vysokého školství, která zahrne kurikulární reformu, řízení vysokých škol i celého systému a mechanismů financování jako základního nástroje řízení vysokého školství. Klíčové je pak připravit kvalitní strategii celoživotního vzdělávání, kde hlavní roli sehrají již výše zmíněné rámce kvalifikací. Dalšími důležitými tématy byla zaměstnatelnost absolventů, důraz byl položen na spolupráci vysokých škol a odběratelské sféry a zlepšení podmínek studentů a absolventů doktorských programů. Ministři též přijali strategii pro spolupráci a vztahy se zeměmi mimoevropskými, která obsahuje mnoho konkrétních myšlenek, doporučení a návrhů pro vzájemná partnerství a spolupráci, aby se Evropa nestala „uzavřenou pevností“. Účastníci konference se shodli, že Boloňský proces musí pokračovat po roce 2010 a lze očekávat, že zpráva založená na hodnocení dosavadního vývoje, která začne rozpracovávat možné strategie do budoucna, bude vedle komuniké ministrů jedním z důležitých výstupů konference, která se sejde ve dnech 28.-29.4.2009 v Leuven/Louvain-la-Neuve.
